Kázání evangelia na ulici

Torben Sondergaard a jeho kolega Jón Bjarnastein nedávno na svém youtubovém kanálu připomněli jak důležité je kázání původního evangelia, které obsahuje důraz na pokání. Vyšly za sebou hned dvě videa, protože to druhé reagovalo na komentáře, mezi kterými bylo mezi křesťany hodně nepochopení ohledně toho co je to pokání. Videa jsou velmi přínosná, zejména to druhé:

Misunderstanding about repentance/works - Context context:

contexthttps://www.youtube.com/watch?v=AkdGUXx0Rz8

Ačkoliv videa jsou v angličtině, sám za sebe musím říct, že to co říkají se mi potvrzuje ze života. Osobně vidím v křesťanských kruzích určitou míru nepochopení závažnosti jakou představuje téma pokání na misijním poli a to zejména v dnešní konzumní společnosti. Uvědomil jsem si, že lidé nerozumí nejen pojmu pokání, ale ani pojmu víra.

Určitě doporučuji shlédnout alespoň toto video.

Přesto bych si dovolil nějaké shrnutí - za sebe.

Je třeba připomínat, že v době kdy se odehrávali biblické příběhy lidé rozuměli slovu víra úplně jinak než dnes. Rozuměli slovům jako učedník a mistr úplně jinak než tomu mohou rozumět lidé dnešní doby. Pojďme si tedy nejprve shrnout o čem bible píše, když mluví o víře:

Víra ve smyslu následování, konání

Víra bez skutků není víra. Apoštol Jakub mluví o zapomětlivém posluchači Jk 1:23-24, to je posluchač, který doopravdy nevěří tomu co slyší, protože jeho srdce není na správném místě. Srdce takového člověka nebylo proměněno a nehoří touhou a láskou po Bohu. Víra je potvrzována skutky.

Pozn. Něco jiného jsou skutky Mojžíšového Zákona, o kterých mluvil Pavel z Tarsu, když mluvil k židům. Židé, kteří jsou pod Mojžíšovým zákonem jsou povinni držet se skutků Zákona, ty skutky samotné je ale nemohou spasit. Přesto jsou nutné, k tomu, aby byla jejich víra potvrzena.

Něco jiného jsou skutky víry, protože skutky víry jsou vlastně skutky lásky, lásky k Bohu, lásky k člověku. Pravý učedník Ježíše Krista se pozná podle toho, že Bůh změnil jeho srdce a vtiskl jeho Zákony do jeho srdce. Tyto zákony v naších srdcích nejsou dány náboženskými zvyklostmi, tradicí nebo společenskými ohledy, ale láskou k Bohu. Tím, že ho uctíváme a věnujeme mu drtivou většinu svého volného času a ani v práci se nesnažíme utíkat od toho čemu věříme.

Víra ve smyslu důvěry

Problémem církví bývá, že často vedou lidi způsobem, který vede spíše k takovým náboženským zvykům, které nejsou motivovány lásky. Křesťan, který chce jít za Bohem je duchovními veden způsobem, který připomíná omezování, místo motivaci a podporu. Protože nemůže v církevním tj. v náboženském prostředí nemůže realizovat touhy, které mu dal Bůh na srdce, jeho duch je časem ubit, uvadne jako květina. Tomuto stavu pak říkáme vyhoření. Existují i jiné termíny, které se v této souvislosti objevují, například duch sirotství (nebo také duch beznaděje), anglicky "the orphant spirit". Je důležité vést lidi k samostatnosti ve víře. Tato samostatnost se projevuje vedením Duchem svatým a vychází z osobního vztahu s Bohem. Je nutné kázat Ducha synovství, ne ducha otroctví a strachu. Duch synovství se projevuje důvěrou, a to nejen důvěrou k Bohu, ale i důvěrou k lidem. Kdo nemá důvěru v Boha, nemá ani důvěru v lidi. Víra nás zavazuje k důvěře vůči Bohu a k "najivní" poslušnosti. Najivita je vlastně bezelstná důvěra. Právě o to jde v opravdovém vztahu s Bohem. Pokud Bohu nedůvěřujeme, děláme kroky, které nás ochrání před Bohem, ale i před lidmi. Ježíš však zapřel sám sebe a vystavil svou zranitelnou tvář. Ztratil svou lidskou důstojnost v "najivní" důvěře vůči Bohu. Ježíš se stal zranitelný, abychom i my byli zranitelní a bezelstní v tom, jakým způsobem zprostředkováváme Boží lásku druhým lidem. 

Jak víru chápou nevěřící

Křesťané, kteří jsou misijně aktivní a vyvíjí evangelizační úsilí například tím, že rozdávají letáky jejichž cílem je přivést lidi k víře na základě listu Římanům 10:9. Tam se píše o víře v srdci. Tento verš vytržený z kontextu, pak vyvolává v lidech dojem, že pro spasení vlastně není třeba nic udělat. Z toho vznikly mylné nauky, např. "Jednou spasen provždy spasen" . Tyto nauky jsou ale nebiblické, protože bible píše o nutnosti odvrácení se od hříšného jednání, aby člověk mohl být spasen. Pavel např. mluví o boji (1 Kor 9:26) nebo o závodu (1 Kor 9:24), který je třeba dotáhnout do konce. Mluví o nutnosti všeho se zříct pro evangelium. To jsou mimochodem slova, která jsou perfektně ve shodě s tím co říkal Ježíš (Mt 16:24). Nakonec Jakub 1:27 zmiňuje jak vypadá pravé a neposkrvněné náboženství: "zachovávat sám sebe neposkvrněného od světa". Takže víra v bibli znamená nutnost odvrácení od hříchu.

Nevěřící či nekřesťané, však za víru považují jakékoliv náboženské projevy, ať už je to chození do kostela, modlení se, čtení bible... Tyto věci je však možné dělat a zároveň vést hříšný život. To, že děláte tyto věci vám nezaručí skutečný a osobní vztah s Bohem, prožívání otcovské lásky a vnímání Božího hlasu, který je pro Ježíšovy učedníky naprosto nepostradatelným. Kdo činí tyto věci z povinnosti, ale bez toho hlavního, je to proto že nepoznal Boha jako svého Otce (1 Janův 3:6) a nezná Boží lásku. Víme přitom, že kdo nezná Boha nemůže být spasen.

Považoval jsem za nutné upozornit na tyto dva odlišné pohledy na víru. Křesťané totiž ve své dobré víře vytvářejí evangelizační letáky, které říkají právě toto, že spasení jsme skrze víru, ale již není dovysvětleno, co se vlastně touto vírou myslí, totiž že je nutné se odvrátit od hříchu.

Pokání

Pokud kážete evangelium bez důrazu na nutnost pokání a děláte to systematicky, dookola, pak se jedná o oklamání a selhání. Protože není žádné evangelium bez pokání!

Jan Křtitel říkal:

"Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů." Mk 1:4

Zde je také nutné zdůraznit, že pokání vlastně znamenalo, že člověk musel nejdříve začít konat spravedlivě, např. napravit škody, které spáchal bylo-li to možné a pak teprve mohl být pokřtěn. Nebyla li vidět snaha k pokání tedy odvrácení od hříchu pak právě říkal "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Proto začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání." Mt 3:8.

Ježíš řekl:

Jděte a naučte se, co znamená: `Milosrdenství chci, a ne oběť.´ Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšné k pokání." Mt 9:13

Zajímavý je také příběh Ježíše a kenanejské ženy, kde Ježíš prověřoval ženinu víru a nakonec se ji pokusil přivést k pokání Mt 15:26 napomínajícími slovy. Hříchem, kterým se údajně měla dopustit bylo, že nedala chléb dětem, ale hodila jej psům. Zde Ježíšova slova vyzívají k pokání, ona však reaguje sebeobranou, že nespáchala žádný hřích, protože její děti pohrdli jídlem.

Shrnutí

Jelikož se mi tento článek zdá až moc dlouhý a nepovedlo se mi napsat vše co jsem chtěl, shrnul jsem vše v následujícím článku a přidal pokračování: Víra a pokání.