Víra a pokání
Opakování a shrnutí předchozího článku:
Misie a Evangelizace (kázání evangelia na ulici)
Víra ve smyslu následování, konání
Víra bez skutků není víra. Srdce člověka, který hřeší nebylo proměněno a nehoří touhou a láskou po Bohu. Víra je potvrzována skutky. To samé lze říct, pokud nenásledujeme Ježíše v jeho skutcích.
Víra ve smyslu důvěry
Kdo nemá důvěru v Boha, nemá ani důvěru v lidi. Najivita je vlastně bezelstná důvěra.
Pokud Bohu nedůvěřujeme, děláme kroky, které nás ochrání před Bohem, ale i před lidmi. Ježíš však zapřel sám sebe a vystavil svou zranitelnou tvář. Ztratil svou lidskou důstojnost v "najivní" důvěře vůči Bohu. Ježíš se stal zranitelný, abychom i my byli zranitelní a bezelstní v tom, jakým způsobem zprostředkováváme Boží lásku druhým lidem.
Jak víru chápou nevěřící
Nevěřící či nekřesťané, však za víru považují jakékoliv náboženské
projevy, ať už je to chození do kostela, modlení se, čtení bible... Tyto
věci je však možné dělat a zároveň vést hříšný život. To, že děláte
tyto věci vám nezaručí skutečný a osobní vztah s Bohem, prožívání
otcovské lásky a vnímání Božího hlasu, který je pro Ježíšovy učedníky
naprosto nepostradatelným. Kdo činí tyto věci z povinnosti, ale bez toho
hlavního, je to proto že nepoznal Boha jako svého Otce (1 Janův 3:6) a
nezná Boží lásku. Víme přitom, že kdo nezná Boha nemůže být spasen.
Je možné být křesťanem a přitom nebýt věřícím. Dejte rovnítko mezi věřící a věrný a pochopíte proč hřešící křesťan je nevěřící a nemůže být spasen (1 J 3:6).
Pokání
Evangelium je neoddělitelně spjaté s nutností odvrátit se od hříchu a začít žít svatý život. Jan kázal:
"Čiňte pokání, protože nebeské království se přiblížilo!" Mt 3:2
Selhání evangelizace
V této části bych se chtěl věnovat velice vážnému tématu, ale zase nevím jestli se to sem všechno vleze. Možná to bude na pokračování.
Jak jsem již nastínil v předchozím článku, mezi křesťany se nenápadně přimísily nebiblické nauky, které mohou vést k povrchní víře, která časem může vést k tomu, že lidé odpadnou od víry.
Křesťané často povrchně posuzují úspěšnost evangelizace podle čísel, kolik se obrátilo lidí, kolik lidí se nechalo pokřtít, kolik lidí bylo přítomno na evangelizační akci atd. Tyto čísla, ač často vypadají slibně, jsou ve skutečnosti velmi zavádějící až klamné. Nevíte totiž kolik lidé časem odpadlo od Boha, od křesťanství nebo se nikdy neodvrátilo od svých hříchů. Křesťané se často znají jen ze vzájemných setkávání na bohoslužbách a jiných společných akcích, aniž by měli důvěrný vztah a znali se tak dobře, že byste věděli jak se chová ve svém soukromém životě (tedy v době kdy není mezi spoluvěřícími, nebo je jen se svou rodinou). Co ale víme je, že ve světě existuje spousta křesťanských sekt, které neučí původní evangelium, byli oklamáni. Tyto vadná společenství vznikly právě díky povrchnímu evangeliu, které postrádalo pokání. Hřích plodí hřích. Nikdo kdo poznal Boha nehřeší. Kdo ale hřeší produkuje falešné evangelium. Misijní aktivity postrádající pokání mohou přivést člověka k Bohu a ten může zůstat s Bohem pokud potká ty pravé Ježíšovy učedníky a ti mu poskytnou to pravé vedení směrem k pokání. Pokud takového člověka ale nepotkají, chcete si to vzít na triko?
Odpovědnost při evangelizaci
Jde přece o to, že zodpovědnost za tyto lidi máte vy misionáři a evangelisté a nemůžete se snadno zříct odpovědnosti tím, že lidi, kteří přijali Krista vyznáním víry, bez křtu a bez pokání, pošlete do jiné církve, za jinými lidmi, které neznáte. Ale i kdybyste je znali, odpovědnost každého evangelisty leží v tom, že mu musíte říct neosekané a nezkomolené evangelium, které vysvětluje základní myšlenky křesťanství jako: víra, pokání, následování ... Proč věřit a co to znamená v končeném důsledku... Proč následovat a jak se to má dělat. Jistě toto vše nelze do detailu probrat při prvním setkání, ale osobně jsem přesvědčen, že biblická evangelizace se musí starat i o vytváření vztahů s lidmi. To není možné dělat bez toho, aniž byste na jednom místě zůstávali déle či se tam opakovaně vraceli. Jezdit po České republice sem a tam, ale nikde se nezastavit, mi přijde takové roztěkané. Je to snadnější v tom, že nemusíte s těmi lidmi navazovat vztahy a ničím se zavazovat. Ale přitom právě tato závazná pomoc a vztah mohou být tou hybnou silou, která je přivede ke Kristu. Nespoléhejme, že při náhodném setkání po nás přijde někdo jiný a že Bůh se o to postará. Je to taková omluvenka pro nás. Sami sobě můžeme připadat velmi aktivní pokud budeme každý týden na jiném místě. Máme přece argument, že jsme se zavázali k misijní službě. Ale neměl by misijní závazek vypadat trochu víc ustáleněji, totiž rozvíjet vztah s lidmi, které jsme během naší misijní výpravy oslovili? Jestli není škoda právě to o co se ochuzujeme, pokud neinvestujeme do vztahu.
Vztah s lidmi
Položte si otázku, kolik lidí z těch, které jste oslovili znáte a povedlo se vám s nimi udržet vztah? Kolika z nich jste osobně pokřtili a kolika z nich jste měli možnost poskytnout duchovní vedení poté co byli pokřtěni? Osobně věřím tomu, že Pavel z Tarsu se na každém místě kde působil chvíli zdržel a měl možnost jednotlivé lidi poznat, leckdy když jim bylo poskytnuto jídlo nebo ubytování. Tuto poslední část evangelia nesmíme opomíjet. Ježíš sám vyzýval, aby se kazatelé evangelia nechali pozvat pokud se jim taková příležitost naskytne (Lk 10:6-7). Oni sami totiž, když vidí vaši/naši lásku, měli by mít zájem o navázání či udržení vztahu. Pokud tuto příležitost odmítneme, myslím, že to není úplně ideální pro to jak by to mělo probíhat. Láska nemůže být jen o prázdných slovech, ale i o budování vztahů. Každý společný čas je pro nás příležitostí ke společné modlitbě a dá-li Bůh tak i ke společnému uctívání, písním a chvalozpěvům.